Spastická diparéza

Spastickou diparézu objevil (a poprvé popsal) anglický lékař Wiliam Little v roce 1860. Charakteristické symetrické postižení dolních končetin tak na nějaký čas vešlo do dějin medicíny pod pojmem „Littleova choroba“, než byla identifikována jako další z forem dětské mozkové obrny.

Spastická diparéza - výskyt

Spastické formy DMO jsou vůbec nejčastější formou dětské mozkové obrny (postihují 70 % - 80 % případů). Bilaterální (oboustranné) formy spastické DMO zaujímají cca 69 % všech spastických forem DMO, podíl diparézy v tomto počtu je cca 22,5 %.

Spastická diparéza je postižením zejména šedé kůry mozkové a nejčastěji se vyskytuje u předčasně narozených dětí v důsledku poporodních komplikací jako je lehčí stupeň krvácení do mozku či nedokysličení, v jehož důsledku odumírají nervové buňky nacházející se v šedé kůře.

Spastická diparéza - výklad pojmu

Předpona -di značí, že postiženy jsou tytéž končetiny (nohy či ruce) oboustranně (někdy je užíváno také termínu paraparéza, který charakterizuje výhradně postižení končetin dolních), známa je však pouze diparéza dolních končetin.
Pojem paréza popisuje oslabení svalstva. DMO je tak pojmem poněkud zavádějícím, protože se nejedná o úplnou, ale pouze částečnou obrnu. Přesnějším názvem je latinsky infantilní cerebelární paréza, která se však v našem názvosloví příliš neujala.

Spazmus, křeč, odkazuje k nedynamickému zapojení svalových skupin. Takto postižená končetina je pro zkrácení svalů vnitřně rotována a (zejména u nerehabilitovaných stavů) vede k typické chůzi, jež bývá někdy označována jako „nůžkovitá“ (rotace špiček a flexe kolen v důsledku zkrácených spastických šlach opticky připomíná písmeno X).

Predispozice samostatnosti u pacientů se spastickou diparézou

Jakkoli může být klinický obraz spastické diparézy stresující, jedná se o tu formu DMO, která patří k jejím méně problematickým variantám. Samostatnost u této formy DMO se různí. V případě nejtěžšího stupně spastické diparézy (který je často mylně popisován jako spastická kvadruparéza) je pacient nechodící (či se pohybuje sporadicky s využitím kompenzačních pomůcek – chodítko, berle), v případě středního stupně se pohybuje samostatně či s lehkou dopomocí chodítka nebo berlí, avšak není schopen chůze na delší vzdálenosti (pouze v rámci desítek či stovek metrů). Pacient, který je postižen nejlehčí formou spastické diparézy, je plně samostatný a schopný chůze v rámci několika kilometrů. Pomineme-li viditelný charakter tohoto postižení, odlišuje se jedinec postižený lehkou formou spastické diparézy od svých zdravých vrstevníků zejména slabší výdrží a menší stabilitou, která vzniká v důsledku chůze po špičkách (ta je zapříčiněna právě nerovnoměrným svalovým tonem a chůzí po špičkách, k níž vedou zkráceniny (achillových) šlach.

Třebaže je diparéza koncentrována na dolních končetinách, postižena je v tomto případě také jemná motorika (nikoli hrubá, ta bývá u diparetiků velmi dobře zachována). Deficit jemné motoriky lze pozorovat i u těch nejlehčích forem spastické diparézy (diparetici často například při psaní či manipulaci s drobnými předměty, u níž je zapotřebí jemné motoriky nejsou schopni odhadnout svou sílu – tento nedostatek vzniká v důsledku nedokonalé úchopové funkce, v praxi však není markantně omezující). V případě těžšího postižení motoriky má pacient potíže s jemnými sebeoblužnými úkony jako například hygiena, manipulace s příborem či psaní. V takovém případě však musíme mít na paměti, že se nejedná o situaci neřešitelnou – určitá míra motorické dispozice rukou je u diparézy vždy zachována, a na ní je třeba stavět.

Čím lehčí postižení somatické, tím menší pravděpobnost výskytu přidružených onemocnění. Toto pravidlo je poplatné pro všechny formy DMO a u spastické diparézy je nejčastějším přidruženým problémem (lehčí či těžší) vada zraku (zpravidla strabismus), u středně těžkých forem specifické poruchy učení (nejčastěji dyskalkulie, dysgrafie, dyslexie) a epilepsie (s téměř stoprocentní nadějí kompenzace). Mentální retardace se u této formy DMO vyskytuje spíše v lehčím či středně těžším stupni.

Léčba spastické diparézy

Tak jako i u ostatních forem DMO, je nejčastějším (či hlavním) způsobem léčby spastické diparézy fyzioterapie na neurologickém podkladě, která přispívá k redukci spazmů, a je-li včasně indikována, představuje velmi často účinnou prevenci sekundárních problémů jako jsou deformity kloubů (zejména luxace kyčlí, deformity nožní klenby). Fyzioterapie je tak komplexním (neboť zabraňuje spazmům) a navíc příjemnějším řešením než invazivní zákroky. Je-li DMO rozpoznána včas, lze prostřednictvím Vojtovy metody zabránit rozvoji lehčí formy spastické diparézy či (v případě potenciálních těžkých forem) podstatně zvýšit pravděpodobnost šance na budoucí samostatnou chůzi.

Kompromisem v léčbě (potenciálních či lehčích) ortopedických vad provázejících spastickou diparézu jsou různé protetické pomůcky - zpravidla jimi bývají ortézy či speciální ortopedická obuv s derotačními a antivalgozními vlastnostmi, které (za předpokladu dostatečné komplexní terapie) mohou představovat zamezení nutnosti chirurgického řešení a převenci rozvoje takových vad (zkrácení šlach, zborcení klenby chodidel).

Osvědčenými se v terapii spastické diparézy ukázaly také metody jako Bobath koncept (v případě nácviku samostatné chůze), kraniosakrální terapie či hipoterapie nebo akupunktura (přispívající k normalizaci svalového tonu, aktivaci rovnováhy a tím i snadnější chůzi) a jakákoli forma fyzické či relaxační aktivity (plavání, masáže), skrze níž lze dosáhnout podpory oslabených svalových skupin a zkvalitnění chůze jak ve smyslu estetickém, tak funkčním.