Spastická kvadruparéza je mezi oboustrannými spastickými formami DMO zastoupena 25 %, jedná se tedy o vůbec nejčastější formu DMO. Je důsledkem poškození obou mozkových hemisfér (vlivem kontuze či krvácení). Tato skutečnost s sebou nese vysoký předpoklad výskytu přidružených onemocnění.
Spastická kvadruparéza - výklad pojmu
Spastická kvadruparéza je ze všech spastických forem DMO tou nejtěžší. Předpona -kvadru nám napovídá, že se jedná o postižení všech čtyř končetin. Někdy lze rozlišit hemiparetickou a diparetickou formu kvadruparézy – raději však lékařská terminologie hovoří (v případě hemiparetické formy kvadruparézy) o bilaterální (oboustranné) hemiparéze, s více postiženými horními končetinami, a o diparetické formě kvadruparézy, je – li maximum postižení na dolních končetinách. V případě diparetické formy je však upřednostňován termín „diparéza s postižením horních kočetin“.
Predispozice samostatnosti u pacientů se spastickou kvadruparézou
Protože je pojem kvadruparézy často užíván i v případě, že se jedná o těžší diparézu s postižením horních končetin, mohou se vyskytnout i případy, kdy je takto postižený člověk schopen chůze. Budeme-li se držet diagnostiky podle Vojty a jejích předpokladů, pak u kvadruparéz nepřichází schopnost chůze v úvahu. Pacienti se spastickou kvadruparézou jsou prakticky neustále odkázáni na pomoc druhé osoby a pohybují se pomocí (často elektrického) vozíku, dovolují – li jim to jejich mentální schopnosti.
Výskyt (lehké, středně těžké či nejtěžší) mentální retardace je u spastické kvadruparézy velmi častý. Lze dokonce říci, že nevyskytuje–li se mentální či intelektuální deficit, jedná se spíše o výjimku. Často nelze spolehlivě určit intelektuální dispozice jedince, neboť v případě spastické kvadruparézy je téměř vždy zasažena také řeč, jíž pacient buď vůbec není schopen, anebo je značně ztížena spasmem mluvidel.
V nejtěžších případech spastické kvadruparézy je nutná asistence také při přijímání potravy (skrz PEG sondu) i vylučování (neboť u ležících pacientů nezřídkakdy nemůže správně fungovat peristaltika střev).
Diagnóza spastické kvadruparézy je zpravidla vyslovena do šesti měsíců věku dítěte. Je tomu tak jednak proto, že postižení kočetin je často patrné zvýšeným svalovým tonem, motorickou retardací (neschopností zvednout hlavu, v nejtěžších případech úplnou absencí úchopové funkce), a jednak z důvodu velmi často přidružené epilepsie, která je patrná hned v prvních měsících života.
Léčba spastické kvadruparézy
Přestože je spastická kvadruparéza nejtěžší formou DMO, hraje i v její léčbě význačnou roli rehabilitace. Včasné zahájení terapie podle Vojty často dokáže zabránit rozvoji svalových kontraktur, které by postupem času vyžadovaly chirurgický zásah, a přestože pacient s kvadruparézou nebude nikdy schopen samostatného pohybu, lze dosáhnout částečného zachování motoriky rukou, schopnosti lezení a zkvalitnění sedu, třebaže jej (bez opory) stoprocentně nebude schopen nikdy.
Pro častý výskyt epilepsie je součástí léčby kvadruparézy a jejích přidružených onemocnění také medikace antiepileptiky. Pro prevenci či uvolnění bolestivých svalových kontraktur je pacientům s kvadruparézou také často indikována aplikace botulotoxinu.
Tak jako u všech ostatních forem DMO je i terapie spastické kvadruparézy velmi individuální. Prospěšnými se ukázaly nejrůznější masážní techniky, Feldenkraisova terapie, a také kraniosakrální terapie, která má vliv nejen na tonus svalů, ale ovlivňuje a podporuje také funkci vnitřních orgánů, které jsou v důsledku neschopnosti pohybu a častého ležení zatíženy více než v jiných případech.
Terapie spastické kvadruparézy je vzhledem k jejím prognózám koncipována ve smyslu cílené redukce a převence vziku spazmů či konktratur, mnohem více je však důraz kladen na maximální rozvoj dispozic takto postiženého jedince. Je–li pacient mentálně i intelektuálně v pořádku, je třeba umožnit mu schopnost komunikace s okolím, schopnost duševního rozvoje. V integraci ve vzdělávání a začlenění do společnosti jsou zejména v případě postižení řeči velkými pomocníky různá komunikační zařízení.
Skutečnost velmi těžkého postižení dítěte nutně zasáhne do života všech členů rodiny. Zapojit do společných aktivit dítě s lehčím hybným postižením, které je schopno samostatného pohybu a jehož mentální úroveň není poznamenána, je vždy „snažší“ a „přístupnější“, než je tomu v případě postižení jako spastická kvadruparéza. Je proto třeba nalézt, v zájmu všech členů rodiny, rovnováhu mezi péčí o pacienta se spastickou kvadruparézou, rodinným životem, a přizpůsobit, avšak nikoli podřídit, jeho chod potřebám takto handicapovaného dítěte.
Články
- Nejnovější
- Nejčtenější
