Kraniosakrální terapie

Prvním člověkem, kterému je připisován význam v historii kraniosakrální osteopatie, byl americký lékař Andrew Taylor Still (1828 – 1917). Ten zkoumal vzájemnou souvislost mezi stavem kostry a případnou nemocí člověka.

Jako malý trpěl Andrew častými bolestmi hlavy doprovázenými nevolností. Mezi dvěma stromy, osm až deset inchů nad zemí, si postavil houpačku. Její lano, na němž v poloze na zádech ležel, použil jako pohupující se podušku, položil se na něj, usnul, a když se po chvilce vzbudil, bolest hlavy úplně pominula. Využíval tento způsob od té doby vždy, když ho opět bolest zastihla. O mnoho let později ve své praxi pochopil, že tímto způsobem pozastavil činnost okcipitálního nervu a usměrnil průtok tepenné krve žilami.

Jako druhý je do historie této metody zapsán americký osteopat Wiliam Garner Sutherland (1873 – 1954), Stillsův žák, s nímž poprvé hovoříme o kraniosakrální osteopatii. Svou pozornost soustředil na lidskou lebku, o níž zjistil, že jsou její části spojeny švy, které jim umožňují nepatrný pohyb, takzvaný kraniální rytmus, který je základem kraniosakrální metody (kranium je latinsky lebka, sacrum kost křížová, k níž vede mícha a s ní i obal - dura mater, tvrdá plena mozková).

Sutherland zjistil mikropohyby lebky, které lze cítit rukama. Dlouhý čas strávil výzkumem těchto pohybů a jejich vlivů na další somatické funkce člověka, a koncipoval tak systém, s jehož pomocí lze prostřednictvím usměrnění tkáňového moku dosáhnout přirozené rovnováhy vzájemně se ovlivňujících procesů v lidském organismu.

Metodu v sedmdesátých letech dvacátého století zdokonalil a nazval kraniosakrální terapií americký lékař John Upledger, který objevil tzv. kraniální rytmus, rytmus toku mozkomíšního moku ve vztahu k membránám a soustavám celého těla včetně lebky a míchy.

Podstat kraniosakrální terapie a kdo ji může provádět

Kraniosakrální terapii může provádět bez ohledu na předchozí vzdělání kdokoli, kdo splní podmínky kvalifikačního kurzu. Frekvence kraniosakrální terapie je zpravidla určena terapeutem dle individuálního stavu a potřeb pacienta, často cca 1 týdně, někdy v delších intervalech.

Povaha této terapie, jejíž podstatou je práce s energií, je také neinvazivní až relaxační. Terapeut pracuje s ležícím pacientem, a jemnými doteky v oblasti celého těla či velmi mírným tlakem na lebku či křížovou kost stimuluje správný tok mozkomíšních i tkáňových tekutin. Kvalifikovaný terapeut je schopen cítit jejich tok a zároveň odpor a napětí tkání tam, kde se vyskytuje blokáda jejich funkčního systému, a stimulovat organismus k jejich opětovnému uvolnění. Takto je schopen ve prospěch pacienta pracovat po správné diagnostice problému a jeho příčiny, kterou je třeba řešit.

Kraniosakrální terapie jako podpůrná metoda v komplexní terapii DMO

Kraniosakrální terapii mohou využít pacienti s rozličnými problémy, ať už fyzickými či duševními, pohybovými nebo interními. Ukázala se velmi prospěšná v případě kojenců s (po)porodními traumaty, protože díky neinvazivnímu, příjemnému přístupu ji lze aplikovat téměř v jakékoli situaci, v jakémkoli období života. Při včasné diagnostice a indikaci má možnost přispět ke správnému nastavení lebečních kostí i fascií a tím předejít možnému rozvoji kontuze (zhmoždění) mozku.

Pacienti s dětskou mozkovou obrnou mohou z opravdu kvalitně indikované a prováděné kraniosakrální terapie těžit několika způsoby – přispívá k celkové úlevě, povzbuzení, neocenitelný přínos představuje v případě ležících pacientů, kteří mají více zatížené vnitřní orgány, jejichž funkci kraniosakrální terapie příznivě ovlivňuje.

V důsledku neustále nerovnoměrného svalového napětí je pacient s DMO, často nevědomě, permanentně vystaven určité psychické tenzi. Kraniosakrální terapie může svalový tonus normalizovat a přispět tak k fyzické i psychické rovnováze pacienta. Představuje úlevu i v případě bolestivých sekundárních projevů DMO jako vady páteře nebo jiné deformity, efektivní může být při léčbě epilepsie. Můžeme ji považovat za podpůrný koncept v léčbě smyslových vad nebo opožděného mentálního vývoje.

Výhody kraniosakrální terapie

Absolutním benefitem je v případě této metody klid a relaxace, kterou navozuje i vyžaduje. Jen systém, který je v momentální rovnováze, může přijímat a zpracovávat změny ve svůj prospěch. Budeme-li se příliš soustředit na fyzično, je zde riziko, že se takový pacient dříve nebo později nevědomě či z vlastní vůle uzavře další léčbě. Kraniosakrální terapie představuje koncept podporující celkový a zcela přirozený stav, nikoli pouze specifické funkce organismu v kontextu té či oné diagnózy.

 Vstup do diskuze