Muzikoterapie

Muzikoterapie není terapií nikterak novou. Myšlenka hudby jako léku a edukace se objevila už v Antice, jejím výrazným glosátorem byl Platón, podle něhož byla nejen filosofie, ale i umění (a hudba především) klíčem ke vzdělání.

Momentem, který lze označit za jakýsi počátek moderní muzikoterapie (tedy ve smyslu, jak tomuto pojmu rozumíme dnes), jsou poválečná období dvacátého století, kdy amatérští i profesionální muzikanti navštěvovali nemocnice a svou hudbou pomáhali veteránům na okamžik zapomenout, načerpat síly a o něco snáze překonat fyzickou i psychickou bolest. Jejich reakce na tyto zážitky byly natolik intenzivní a skvělé, že brzy byla jasná nutnost hlubšího tréninku hudebníků tak, aby se mohli kompetentně spolupodílet na komplexní péči o pacienty.

Už v roce 1930 vznikla v USA národní společnost muzikoterapeutů a v roce 1944 byla Michiganská státní univerzita první na světě, která začala vyučovat muzikoterapii jako studijní obor.

Co tedy je (a co není) muzikoterapie?

Přestože má dobrá hudba pozitivní účinky prakticky na každého člověka, dnes pod pojmem muzikoterapie rozumíme terapeutickou metodu, jejíž poskytovatel musí dosáhnout patřičného vzdělání (u nás zpravidla speciální pedagogiky a specializačních kurzů). Muzikoterapeutem se tedy dnes už nestává člověk (dobrovolník, umělec) vystupující a produkující hudbu v nemocnicích nebo jiných sociálně zdravotnických zařízeních za účelem rozptýlení.

Muzikoterapie - metody

Muzikoterapeut může hudbu tvořit buďto sám nebo s pacientem, či ji použít jako pozadí individuálně zvolených motorických aktivit. V zásadě bychom tyto metody mohli rozdělit následovně:

• Hudební improvizace
• Hudební interpretace
• Zpěv
• Poslech
• Pohybové či podobné aktivity za doprovodu hudby

Role muzikoterapie v komplexní léčbě pacientů s DMO

Muzikoterapie je (podobně jako Snoezelen) jednou z nejpříjemnějších aktivit, které zároveň představují podpůrný přístup v léčbě DMO (a jí přidružených onemocnění). Je soustředěna především na rozvoj mentálních a senzorických dispozic jedince, může však představovat také vhodnou a úspěšnou cestu k rozšíření motorických schopností pacienta, je – li ji schopen takto přijmout a zpracovat.

V případě hudební improvizace využívá muzikoterapeut nejrůznějších prostředků k tomu, aby vyvolal požadované reakce pacienta – například u dětí se smyslovým a kombinovaným postižením soustředění na daný podnět. Může se jednat o různé nástroje, které připomínají dětem zvuky, jež běžně slyší (šumění vody, déšť, praskání). Rozvíjejí se tak jejich receptivní schopnosti. Hudební interpretace, při níž se na vytváření hudby podílí sám pacient, může vedle celkové stimulace (např. stimulací hmatu a čichu tím, že si pacient osahá a ovoní věc, o které se v dané písničce zpívá) přispět také k rozvoji komunikačních dovedností, ať už z hlediska kvality, nebo kvantity.

Efekt muzikoterapie je spontánní, téměř okamžitý a v případě pravidelné terapie může představovat i možnost budoucího rozvoje, ať už motorické, nebo psychické složky.

 Vstup do diskuze